Záludný Vesmír soudobého mainstreamového filmu
Zveřejněno duben 2014, Konzervativní listy, redig. J.Kubalčík
Ve stavu
holého zděšení ze situace našich dní, jak by se dal popsat stav, který
většina z nás už léta prožívá (kdy věci veřejné již nejsou tolik
veřejné, ale spíše stále jen zákulisní a od toho se vše další odvíjí),
„píšu“ dnes tyto řádky věnující se mé lásce „filmu“ a to kupodivu ještě
nedávnému. To proto zdá se být tento pokus o to více marnivým až marným
konáním, leč přesto: zde je tedy můj pohled na kinematografická díla
k nám obecnými kanály přicházející a kvůli nim tolik prosazované nad
jiné. Americké Oscary a Glóby nám
svým výběrem dávají doporučení, co ze svého a „cizokrajného“ mělo by
laiky vést k oželení mince v jejich prospěch. Vítězem by se měl dle
světových akademiků stát snímek 12 let v řetězech (2013). Ohlédnutí za
smutnými dějinami je zde bohužel divákům jaksi podsouváno zrovna coby
pádný příklad jedné konkrétní kupodivu úspěšněji vyřešené děsivé
historie, ale lidstvu/diváctvu je dáno kraťounce pohlédnout na osud
milionů neúspěšných. Režisér McQueen ve svém vedení dobového
biografického příběhu vytvořil jakási zvláštní hluchá místa a je možné,
připouštím, že jsou Bůh ví, třeba i záměrem a známkou přiznaného „nového
stylu“ nezúčastněnosti, avšak jejich existence a mně osobně
v koexistenci s běžnou filmovou řečí nepřináší hlubší poznání proč
kupříkladu k podobným událostem docházelo a jak se jim má do budoucna
lidstvo vyvarovávat. Jde jistě o záslužný počin mj. z černošské (zejména
vlastní volbou vyjádřit se), ale i bělošské strany, avšak jak už to tak
bývá, vkrádá se u toho pocit záměrného a nepříliš dobou vzniku filmu
odůvodněného a hlavně jednostranně elitářského moralizování.
Vybalancovat z takto obtížné látky je nezáviděníhodná a obdivuhodná
dřina a je téměř pravidlem, že ve filmovém umění téma jakéhokoliv
zločinu proti lidskosti bývá sebevražedným úkolem všech přítomných
tvůrčích profesí. To ale do důsledku (po takovém mediálně-obchodním
úspěchu, jakým oscarové klání je) prověří až další léta a další snad
ještě, věřme, serióznější tvorba budoucích let u všech zúčastněných.
Možná z toho důvodu a záměrně působila postava bělošského anděla spásy
pro nespravedlivě zotročeného, v podání producenta a snad i iniciátora
projektu Brada Pitta, tak legračně.
U snímků na druhé prosazované
příčce je to jiné. Zde opravdu jakoby „už mělo jít“ o to ONO, o větší
(i svobodnější a zásadnější mj. charakterovou) výpověď – po loňském,
také oscarovém úspěchu, od zde dokonce i zaslouženěji prosazovaného –
režiséra Davida O. Russella. Nový a téměř napínavý komediální
zašmodrchanec ilustruje umělecky uchopitelnější korupčnicky amorální
dnešek, jež coby téma patrně skutečně nezná hranic Východu a Západu.
Tentokrát měl sice ingredience už vypůjčené od předchozích autorových
tak oceňovaných počinů, tj. herce jeho snímků Fighter (2010) a Silver
Linings Playbook (2012), sezvaný herecký ansámbl snímku American Hustle
je ale schopný a všemi mastmi mazaný, ač světoznámý Podraz poražen
nebyl, byť právě k této metě American Hustle (2013) jistě mířil. Vyznění
snímku o „Božím vhledu“ na všudypřítomnou kšeftařinu, mystického
splynutí v ústřední dvojici – spojené osudovou láskou metaforicky
zasnoubenou i povýšenou nad ostatní vlastním výběrem konkrétní skladby
Duka Ellingtona, coby svého druhu artistní leitmotiv či meta pro to
pravé umění – opravdový život a daná šance každého z nás, takové téma
snímku není až tak všeobecně přijatelné, jako tomu bylo a stále je právě
u zmíněné vysoko posazené laťky podvodníčkovsky sympatických
předchůdců. Dosáhnout lehkosti týmu Redford – Newman a také Goldman –
Hill je zkrátka stále kromobyčejně náročné a tak Podraz kouzlem
úpřimnějšího kamarádšoftu – v původnosti – dodnes vítězí. Nic to však
nemění na skutečnosti, že režisér David O. Russell si je této cesty
vědomý a že jako autor ví, zná a bojuje, aby i jemu profesně-životní
štěstí dopřálo znovu látku podobně silnou jako jeho Tři králové.
To,
že jeho umělecky sofistikovanější záměr vůbec existoval, má svou cenu, a
svědčí o tom i zajímavý komentář k těmto svého druhu sezónním
konkurentům – American Hustle a Vlk z Wall Streetu (2013) v české
žurnalistice z pera rodilého Američana Erika Besta.
De facto
podobné téma i obtíže, jaké měl hlavní vítěz letošní oscarové
mainstreamové soutěže ve světovém filmu a to i v herecké kategorii (mj.
také Dallas Buyers Club, 2014), letos přinesly dva více tradičněji
laděné projekty. Zaprvé – dle mého osobního odhadu konstelačně nabitý a
proto v plném očekávání (přiznávám ještě před jeho vlastním shlédnutím a
ze skušenosti s nadmíru podařeným Changeling Clinta Eastwooda)
kvalitního díla se do klání o americké akademické zhodnocení postavil
detektivní The Prisoners. Práce kanadského autora Denise Villeneuve a
kameramanského mistra Rogera Deakinse pojednávající taktéž o benevolenci
ke skutečné vině v každém z nás – vině za prapodivné lidské skutky a
děje všemožných odstínů – ve zkoušce lidských charakterů, ale i čistě
fyzických či psychických sil jednotlivců, celých skupin, to mohl
skutečně být film roku… Je zvláštní, že se ne zcela podařil. Své mohla
sehrát opět nevůle producentů obchodně riskovat, patrně finální ochota i
pozice tvůrců na tuto situaci přistoupit či moci přistoupit… Film
obsahuje téměř až nepatrnou úlitbu směrem k dějové srozumitelnosti,
která však filmový domeček z delikátních karet rozboří. Zdali tomu tak
je, mohou samozřejmě diváci posoudit sami.
Zadruhé – další opus ve
filmografii Angličana Stefena Frearse, o něco lépe režírovaný, než u něj
bývá běžné. Stalo se tak snad díky nevšednějšímu obsazení průvodce
dalším zločinem proti lidskosti postižené paní Philomeny (2013) dobrým
komediálním hercem Stevem Cooganem. Paradoxně však to, co tento kus i
tak ponechává u Frearsovy vlastní polohy, a tou je spíše filmařská
běžnost, je snad nakonec přece jen jistá tradičnost slušného výkonu ve
ztvárnění hlavní postavy tohoto snímku herečkou Judy Dench. Ne že by
právě Cate Blanchett, její dřívější filmová partnerka v jiném jistě
zajímavém příběhu a letošní držitelka Oscara, byla ve své letošní
allenovské vyprávěnce (Blue Jasmine, 2013) v něčem o mnoho lepší, ale
váha tohoto popisu tragédie je ze stejného soudku méně objektivní
popisnosti. Stejně jako v této vtipné, ale pro diváky zřejmě další
povídánky o falešných lidských nadějích, tak i další o trochu lépe
rychlokvašný, leč už asi „svého“ druhu „stý“ scénář Luca Bessona
(Malavita – The Family, 2013) nedodal penzum kalibračního materiálu, a
to ani s podobným nábojem hereckých superhvězd. Woody Allen, Luc Besson,
ale i renomovaní ocenění jak z loňska (Quentin Tarantino za Django
Unchained, 2012), tak z letoška či z jiných let Spike Jonze (Oscar 2014
za originální scénář snímku Her, 2013), Alexander Payne (Nebraska,
2013), Wes Anderson („Grand“hotel Budapest, 2013) a otec a syn Cuaronové
za jejich super technicky jistě ocenitelnou Gravitaci (2013), přišli
s konceptem zfilmování ultra manýristických novelek, jež postrádají
nadstavbu známou i, když již zmiňuji americkou tradici, u tak
modernistických her typu Tennessee Williamse, jež by vyvrátila podezření
z pohřešku podsouvaných superlativů o jejich takřka dějinné
výjimečnosti. Jejich postmodernost se sice svým způsobem oprávněně
vizuálně řadí nad takto divadlem inspirované „po pohřební“ rodinné
historky dvou dalších konkurentů podobného data a to filmů Auto Jane
Mansfieldové (2012) a kvůli znovu oprávněně nominované Meryl Streepové –
August: Osaga County (2013) (zde má literární i herecká dávka
porozumění ve zpracování látky skutečně blíže k fenoménu ne theatru, ale
kinematografie jako tomu je čistěji u nedávného snímku Promised Land
(2012) zasloužile oscarového Gus Van Santa*.)
De facto jde takto o
„podvod“ na jejich investory i diváky. Problém není v tom těmto autorům
závidět jejich americký luxus, filmařské možnosti, scénáristickou
výmluvnost „ostrovtipem zápletky“, které si jistě zasloužili svými
neoddiskutovatelnými schopnostmi. Potíž spočívá v poznání, že se ne a ne
dalším a dalším pokusem vyrovnat svým tolikrát zmiňovaným
kinematografickým vzorům kupříkladu z Francie či Itálie. Ať už Leone,
Godard nebo Fellini, kteří všichni v mnohem komplikovanějším systému
stvořili novelové žánrovky, které svou stavbou kupodivu stále někdy
rezonují, protože ač novelově prosté, mají vícerovinné ukotvení a
dozajista se v nich například problém ohrožení neřeší jednorázovou
„vítěznou“ přestřelkou, vtipem, pousmáním či jen smířením. Pitoresknost
(inscenované v budoucnosti i minulosti) v separovaném ilustrativním
prostředí, jakým je obří hotel, virtuální prostředí či „vnitřní“ byť
velevesmír plný metaforizovaných srážek se „zastaralými družicemi“,
k výmluvnosti vůči soudobé situaci, zdá se, je neprůkazná hra a ne vážné
umělecké dílo, a to ani pokud se řeší eliminovaná zhola intimní rovnice
psychicky nevyrovnané matky a je jí dána lekce pochopit a být vděčná za
holý život v dimenzi celého „kosmu“ (Gravitace). I trochu starší dítě
už ví, že nestabilní neprojde psychotesty už jen pilotní školy
zbezpečnostnělého světa…
Snad je to právě ona stylizace takového
světa, tedy zjednodušení do několika takto vybraných detailů, co se
těmto superhvězdám světového filmu nyní nedaří. Výhodu v tom má
dozajista novozélandský nejvelebenější filmař Peter Jackson, jenž své
zemi svým umem natolik ekonomicky pomohl převodem fenomenální
literárně-historizující stylizace J. R. R. Tolkiena, že v jeho seriálově
nataženém a nakonec tedy vlastně televizním tažení se nedostatky pro
očekávání finálního soudu daří přehlédnout a v dílčích pohledech na
předposlední kapitolu série k Hobitovi se „odosobňují či
nepersonifikují“ díky nelidské velikosti draka Šmaka. Zde technologie ve
své modernitě sice hraje už tradičními barvami – díky odpoutání se od
atributů naší všednosti je Jacksonovo měřítko soudobě výmluvnější i
proti výhradám staromilců severské mystiky. Jen kdyby děti, pro něž
původní příběhy byly psány, nebyly z Jacksonových filmových skřetů tak
vystrašené! Což je dost důležitá vada na kráse ostatně i u námi
chápaného reálného světa s jeho hrůzami všedního dne.
A tak mému
privátnímu oku a času naprosto vyhověli pouze režiséři Jim Jarmusch a
Robert Redford, jimž by se chtělo samozřejmě dát přízvysko klasiků. Oba
se svým ansámblem kolegů podali vizi, jenž si divácké zaujetí nejen
zaslouží, ale jejichž dnešní snímky jsou opravdu oproti zmiňovaným více
oněmi Dnešními, plnými otázek a pádnějších vykřičníků. Jelikož nelze,
abych na těchto pár řádcích popsal svůj vztah ke všem minimálně šesti
podstatným posledním skvostům dvojice, zastavím se tentokrát u těch
z dílny producenta Redforda. Jeho poslední čtyři snímky, tedy Lions for
Lambs (2007), u nás nevkusně překládané jako Hrdinové a zbabělci,
Conspirator (2010), Company You Keep (2012) a nyní druhý film mladého
režiséra J. C. Chandora All Is Lost (2013), na kterém se Redford herecky
a producentsky podílel, dozajista spadají do skupiny, jimiž Redford
vyjadřuje naprosto soustředěně svůj postoj nejen k soudobé politice
Ameriky, ale i k politice konzumního života ve všech jeho formách.
V prvním upozorňuje na zaslepenost, ať už jde o vztah k jiným kulturám,
či ke kultuře vlastního poznání ve všech jejích projevech. Všímá si a
poukazuje přitom víc než na pojem hrdinství, ale děsí jej novodobý háv
už mezigenerační a komplikovaně narůstající mediokracie a jakéhosi
falešného odporu maskované apatie k již paušalizovaným nešvarům. V obou
dalších dvou, jakoby epizodách jednoho vyprávění, Redford nalezl látku u
mladých průzkumníků amerických dějin, ranných (Jamese D. Salamona,
potažmo Gregory Bernsteina) a nedávných (v knize Neila Gordona), a
v obou případech divákům k výše popsanému snímku Lions for Lambs podává
historické příklady. Poprvé u nespravedlivého hrdelního soudu americké
justice nad matkou jednoho z konspirátorů spiknutí Jižanů vůči
seveřanskému prezidentovi Lincolnovi a podruhé u případu s pozůstatky
ideálů americké generace šedesátých let tj. před onou současnou,
přezdívanou X. V obou případech jde o velice jemné sdělení o hodnotě
vztahů v rodině i mimo ni (což je ostatně téma i vůbec prvního
Redfordova režijního počinu Obyčejní lidé, taktéž oscarového), zde se
však coby vypravěč vydává svou výpovědí mnohem dál ke zprávě o obecné
rovině funkčnosti pojmů soucítění – odpovědnost a i profesní služba
pravdě (obsahem samozřejmě nablízku Redfordovu prvnímu producentskému
počinu Všichni prezidentovy muži, ale i například Quiz Show) a to
v rovině, dovolte, „státotvorné“, nebo s použitím slov Alexandera
Dubčeka z filmu Nový Hyperion: „ve významu všelidském“. (Věřím v tomto
ohledu českému režisérovi Karlu Vachkovi, jenž je jako jeden z mála
soudobých tvůrců schopen prezentovat publiku mnohavrstevnou románovou
kinematografii, že přirovnání ke slovům Alexandera Dubčeka je namístě,
podobně jako právě konečně přijetí filmů Karla Vachka u českých nejen
filmových, ale i televizních diváků. Pozn. aut.) All Is Lost, snad ne
závěrečný film, kde Redford přijal hlavní a jedinou roli, se snad někomu
může jevit jako součást důchodcovského programu biografů pro seniory,
tj. pro pamětníky už omšelých filmových hvězd. Snímek přesto předesílá –
na ryze metaforickém pozadí trosečnické story (bez spásného ostrova) –
to nejpodstatnější z každého z nás, tedy „duši a tělo“. Hlavnímu
hrdinovi „nic jiného nezbývá“, tedy nic jiného než zmíněné „spirit and
body“, a snaží se o přežití, prosí o odpuštění, že něco z jeho snah se
nezdařilo. Snad právě proto je pro soudobé filmové publikum, pokud se
k takovému programu v prahnutí po bohapusté zábavě nějakým zázrakem
dostalo, konec filmu – takový konec ztroskotance téměř až nepřijatelný,
nepochopitelně drzý. Nemohu a nechci prozrazovat. Spíše si přeji, aby
laskavější čtenář těchto řádků přijal doporučení a All Is Lost pro něj,
stejně jako příznačně pro Roberta Redforda, neznamenalo, že Vše je
ztraceno (jak zní český překlad názvu a tentokrát se jím nedopouští
zavádějící formulace). Pokud se mohu opět spolehnout na Vachkův popis
mentality obyvatel kontinentu za Atlantikem, pak „všichni Američané jsou
mystikové“ a mistr Redford ve svých 77 letech dokázal dát naději do
běhu života také minimálně několika mým přátelům, co měli stěstí snímek
spatřit, ať už je jeho finále chápáno jako spása jakéhokoliv druhu.
Někdy příště o Jimu Jarmuschovi (příp. rovněž o snímku Inside Llewyn Davis, i když o tom nejlépe G.Gessel a apk by jistě stálo za zmínku pár slov o prazvláštní přitažlivosti obyčejného Harrisona Forda).
PS.
Pro milovníky Roberta DeNira bych rozhodně doporučil i z vypsaných
důvodů jeho a Travoltův ostrovtipuplný novelovitý duel lukostřelců a lá
Rambo 1 v americko-balkánském lese Killing Season (kupodivu, Lovecká
sezónna i v českém překladu). Doopravdy a s plnou vážností, byť country
je i jinak dřevní.
* Promised Land – v r. 2014 ještě
v českých kinech, v hl. roli Matt Damon a další legenda amerického filmu
Hal Holbrock (herec, jenž stvárnil mj. muže přezdívaného Deep Throat) o
vlivu a skrytých formách korupce „velkých firem“ vůči běžným obyvatelům
je do jisté míry polidštěnou variantou „Redfordova“ uplatnění
v pokračování filmového Kapitána Ameriky – Zimní voják (2014), podívané,
která nestála brku M. Spáčilové za přisouzení klasikovi ani soudničkou.
V tomto ohledu jsem si vzpomněl na Redfordovu návštěvu Čech a místních
„politiků“. Do značné míry ji šlo snad pochopit přesně z hledisek,
v jakých protivníci jeho postavy sledují nakonec odhaleného nacistického
padoucha, odmítajícího v tomto filmovém napínavém komiksu zpočátku
Nobelovu cenu míru slovy, že „bojovat za mír je povinností každého
z nás“.
