.
.
.
.
.
Letos neudělena Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, podruhé bez Karla Vachka, avšak vrámci konference o jeho díle a osobnosti!
více na:
Dvacáctýprvní ročník
Cena Samozvanců za rok 2022
Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče již přes dvacet let pokračuje v odkazu básníka a kritika Andreje „Nikolaje“ Stankoviče (1940–2001), jenž poslední tři roky svého života uděloval cenu za netradiční počin na poli kinematografie.
Porota Samozvanců vedená filmovým kritikem Vladimírem Hendrichem letos udělila Hlavní cenu autorské filmové režisérce Janě Ševčíkové a jejímu dvornímu kameramanovi Jaromíru Kačerovi za celovečerní dokument Ti, kteří tancují ve tmě. Dílo je nesentimentálně vnímavou sondou do světa zrakově handicapovaných lidí. Sledujeme osudy těch, kdo nemají možnost vidět svět tak, jak ho vidí většina ostatních. Jde o jedno z témat, u kterých dnes mnozí filmaři sklouzávají k divácky vděčné, povrchně melodramatické lince, a mainstreamově orientované instituce jim pak za to udělují nejedno ocenění.
Samozvanci naopak oceňují nepodbízivý a v nejlepším slova smyslu citlivý přístup tvůrců k protagonistům a k tematice filmu. Místy až hypnoticky působivá černobílá kamera je v souladu se zvukovou a hudební složkou díla. Film působí neotřele poeticky, ale to není tolik podstatné.
Ve stavu zrození vidí každý z nás zprvu černobíle a rozmazaně. Ve chvíli, kdy šmouhám a skvrnám dáváme pozornost, stávají se konkrétními předměty a tvary; vnímání nabývá na ostrosti a barevnosti. Právě černobílé rozhraní je spojené s počátkem vidění. Hrdinové a hrdinky snímku sice světlo nevnímají nebo ho vnímají zrakem jen velmi slabě, zato svým přístupem k životu nacházejí své vlastní vitální světlo vnitřní.
A to i navzdory osobním vztahovým problémům, které před autorkou filmu neskrývají, ale naopak je otevřeně líčí. Se svými intimními potížemi jsou na tom možná velmi podobně jako lidé plně vidoucí, avšak oproti běžným lidem působí upřímněji a aktivněji. Film je tak svědectvím, že ztrátu smyslového vjemu zaznamenáváme spíše u lenošivých diváků života než u člověka nepoddajně tančícího ve tmě.
Zvláštní uznání porota udělila autorskému snímku Anny Petruželové Za jak dlouho začnou pejska pálit tlapičky když vystoupí na dálnici. V režijním záměru dost možná stála široce a pestře pojatá úvaha nad nemilosrdností civilizačních potřeb vytvářet cesty, silnice a dálnice v konotaci s problematickými nároky rychlosti, času a způsobu života, který vede k nevratným změnám v prostředí obývaném živými bytostmi.
Takto široce pojatá reflexe patrně nemůže být korunována nějakým světlým resumé, co je nutné pro změnu světa udělat, a autorka se o proklamaci jasné vize s inteligentní pokorou nepokouší. Výsledné dílo zůstává spíše subjektivní observací a jeho význam spočívá právě v onom úzce osobním pohledu na věc.
Autorka se svými komentáři snaží spíše otevřít širokému spektru pohledů a lidských i technologických přístupů. Činí tak velice otevřeně, niterně uvolněně, křehce i vtipně. Chce hlavně zůstat sama pro sebe pravdivou a kašle na to, jestli její film působí chytře nebo dost moudře; sem tam dává přednost až punkovému vyznění, čemuž ostatně konvenuje i střih analogově natočených scén. Z formálního hlediska pak dobře rezonuje střídání 16mm materiálu s digitální kamerou, která svérázně koresponduje také s étosem snímku.
Svou schopnost citlivého pozorování projevila autorka už ve svých předchozích filmech, které jsou pokaždé i trochu diářem, kinematografickým zápisníkem vnitřních nálad. Na jejím nejnovějším snímku Samozvanci oceňují, že tato zábavná mozaika, která by mohla být rozháraná a skákat různými směry, působí díky autorčině stylu – a možná jakési vnitřní soudržnosti – vlastně velice kompaktně. Snímek prostupuje dar jemného, místy až dojemného humoru. Anna Petruželová si chce hrát a vyzývá ke hře.
Porota dlouhodobě sleduje netradiční díla, jimž mainstreamová kritika soustavně nevěnuje pozornost, a snaží se tento nedostatek napravit. Letošní ceny byly předány večer 3. května 2023 v pražském kině Ponrepo.
for Prague Spring Film Award go to http://martinfisher.cz/fashion.html
.
foto z filmu Komunismus a síť
.
.
.
.
.
.
FILMY OCENĚNÝCH LZE V SOUČASNOSTI VIDĚT EXKLUSIVNĚ V PROGRAMU KINA Pilotů v Praze. /
AWARDED MOVIES YOU CAN FIND EXCLUSIVELY IN THE PROGRAMME OF CINEMA Pilotů in Prague. / 2016
.
.
Z historie ocenění
.
Na podzim roku 2002 se Skupina samozvanců, resp. „skupina stoupenců kritických intencí“ Andreje Stankoviče (zpočátku ve složení pouze Martin Fisher, Miloš Fryš a Vladimír Hendrich), rozhodla na protest proti všeobecné bulvarizaci českého kulturního prostředí pokračovat v tradici Stankovičových cen.
Navázali tím na Stankovičovu ideu Cen samozvanců, kterou po tři roky uděloval básník a kritik Andrej Stankovič sám mimořádnému, leč naší z velké části konformní filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie..
V prvním ročníku získal Stankovičovu Cenu samozvanců režisér Jan Němec za film Jméno kódu: Rubín, ve druhém ročníku to byl Radim Špaček za snímek Rychlé pohyby očí. Andrej Stankovič stačil nedlouho před svou smrtí v roce 2001 udělit ještě svou třetí Cenu samozvanců, a to režiséru Karlu Vachkovi za film Bohemia Docta (stalo se tak neoficiálně v nemocnici Na Bulovce).
.
V červnu 2003 Skupina samozvanců, resp. „skupina stoupenců kritických intencí“ Andreje Stankoviče, poprvé udělila ve spolupráci s Národním filmovým archivem a s podporou jejího tehdejšího ředitele Vladimíra Opěly v zaplněném kinosále Bia Ponrepo následující tři ceny:
.
A/ filmu Kdo bude hlídat hlídače? aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, realizovaný týmem Karla Vachka,
.
B/ režisérovi a výtvarníkovi Miroslavu Štěpánkovi za celoživotní dílo v oblasti animovaného filmu, za autorství výtvarné podoby a animační technologie seriálu "Pojďte pane, budeme si hrát", za režii většiny, tj. 6 z 11 dílů tohoto seriálu včetně zásadního podílu na dalších snímcích, které zbulvarizovaná média neoprávněně připisují pouze Břetislavu Pojarovi, plus za Štěpánkův více než dvacetiletý nekompromisní postoj v boji za svá autorská práva zneužívaná Břetislavem Pojarem a jeho kolegy z K.F. a.s., pražské FAMU a VŠUP a za Štěpánkovy postoje k normalizačně a nekulturně spravovanému českému animovanému filmu.
.
C/ akci Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava za rozšiřování prostoru pro médii opomíjený žánr autorského filmu a za kvalitní festivalovou produkci.
Filmový dopisovatel časopisu Živel a člen poroty pro udělení Ceny Andreje "Nikolaje" Stankoviče - Martin Fisher uděluje svou Zvláštní cenu tvz. Solitaire d´Or studentu FAMU Janu Zajíčkovi za film Konec, s přihlédnutím k ( na české prostředí ) neobvykle přesným kinematograficko-výtvarným a etickým kvalitám díla.
.
V červnu 2004 udělila Skupina samozvanců Skupina samozvanců (ve složení Martin Fisher, Zbyněk Hejda, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek) Cenu Andreje "Nikolaje" Stankoviče za rok 2003 Kristině Vlachové za částečnou realizaci dokumentárního filmu o případu Aloise Grebeníčka (kterýžto námět brněnské studio České televize v roce 2003 ovšem odmítlo) a především za celé dosavadní filmové dílo, odhalující metastázy přetrvávajícího komunistického myšlení a cítění.
.
V červnu 2005 byl v kině NFA PONREPO slavnostně vyhlášen držitel Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2004.
Za svůj celoživotní přínos českému filmu tuto cenu loni získal výtvarník, scenárista a režisér Václav Mergl.
Během večera byl promítnut záznam z polistopadového rozhovoru s hercem Milošem Kopeckým, který A. ´N´. Stankovič inicioval..
Cenu pro Václava Mergla vyrobila sklářka Alena Matějková.
.
Ve čtvrtek 22. června 2006 byl opět v kině NFA PONREPO vyhlášen laureát Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2005.
Za svůj umělecký dokument Jan Křížek, sochy a včely tuto cenu letos obdržel filmový režisér a kameraman Martin Řezníček, jenž za své autorské snímky již získal například Zlatého ledňáčka na Finále v Plzni a Zlatého ibise na MFF v Káhiře.
V pražském Ponrepu slavnostně předány: signovaný diplom, autorský šperk z tvůrčí dílny Hanuše Lamra, láhev domácí slivovice původní značky „Nikolaj“ a maličká finanční odměna. Slavnostní večer doplnila ukázka z oceněného snímku, vzpomínka na Andreje Stankoviče z úst jeho přítele Jána Langoše, záznam některých unikátních vystoupení Andreje Stankoviče (zpěv písní s Jimem Čertem, rozhovory s Egonem Bondym a Ladislavem Lisem), pořízený Originálním Videojournalem, na jehož podobě také Stankovič spolupracoval, a předtočená písňová zdravice od undergroundového zpěváka, vystupujícího pod uměleckým jménem Záviš.
.
V pondělí 25. června 2007 ve 20.00 hodin byli v kině NFA PONREPO slavnostně vyhlášeni laureáti Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2006.
Za svůj působivý a aktuální umělecký dokument „Zločin jménem Katyň“ tuto cenu získala filmová režisérka Petra Všelichová.
Kromě toho Skupina samozvanců vyhlásila ještě dvě MIMOŘÁDNÉ CENY Andreje „Nikolaje“ Stankoviče:
Jedna z nich byla udělena Dušanu Hudcovi za jeho na Slovensku dlouho zakazovaný snímek Miluj blížneho svojho… s tématikou poválečného židovského pogromu v Topolčanech, druhou dostal Ondřej Švadlena za animovaný snímek Sanitkasan - velmi osobitý a „pronikavě současný příběh o sebezáhubné mechaničnosti a pažravosti nejen kybercivilizace, ale naší společnosti vůbec“ (Petr Zvoníček).
Dlužno dodat, že v ČR výjimečný snímek „Sanitkasan“ nebyl onen rok přijat do soutěže na velké národní přehlídce AniFest v Třeboni.
Všem laureátům byly v pondělí v pražském Ponrepu slavnostně předány signované diplomy, ručně kolorovaná grafika Michala Matzenauera, láhev domácí slivovice původní značky „Nikolaj“ a maličká finanční odměna. Petra Všelichová dostala navíc ještě autorský šperk z tvůrčí dílny Hanuše Lamra. Slavnostní večer doplnil záznam některých unikátních vystoupení Andreje Stankoviče a ukázky z oceněných filmů. Na harmoniku zahrál Pepa Čečil.
.
Skupina samozvanců (ve složení Jiří Fiedor, Martin Fišer, Zbyněk Hejda, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek, Petr Šafařík) vyhlásila popáté Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče v roce 2008. Získali ji Daniela Gébová za film Industriální elegie o životě lidí v zanikajícíh hornických koloniích v Ostravě - a Petr Skala za dokument DOTYKY VĚČNOSTI o výtvarníku Kamilu Linhartovi.
.
Cenu Andreje "Nikolaje" Stankoviče za rok 2008 tradičně na počátku léta toho roku získala režisérka Helena Papírníková Horáčková za autorský celovečerní filmový debut nazvaný Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne. Zvláštní uznání připadlo Redakci aktuální publicistiky České televize za projekt Neznámí hrdinové.
In memoriam byl oceněn fotograf, filmový výtvarník a scenárista Jiří Toman (1924-1972), který byl průkopníkem mj. fotografických happeningů u nás. Stal se i autorem námětů, scenáristou a výtvarníkem několika animovaných snímků, které právě díky jeho tvůrčímu vkladu vynikají nezaměnitelnou lehkostí a svěžestí, jež je odlišuje od ostatní české animované produkce. Nejznámějším jsou Ptáci Koháci, kteří v roce 1966 získali hlavní cenu na MFF v Benátkách. "Jiří Toman měl předpoklady vytvořit autorské režijní dílo. Zabránila mu v tom nejenom nemoc, ale i jeho vlastní osobnostní jinakost, kterou komunistický režim nemilosrdně převálcovával," píše se v odůvodnění poroty.
Slavnostní předání se znovu uskutečnilo v projekční síni Národního filmového archivu Ponrepo. Cenou byly kromě osvědčení i bronzová plastika od sochaře Michala Blažka či grafika od Viktora Karlíka.
Z iniciativy Jiřího Fiodora na literárně koncipovaném večeru zazněly více Stankovičovy verše a úryvky z jeho kritických textů. Večerem tradičně provedl Vladimír Hendrich.
.
Slavnostní událost udělení Ceny Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče za rok 2009 se odehrála 30. června 2010 v kině NFA PONREPO a Večer Samozvanců pak pokračoval v Literární kavárně v Řetězové ulici v Praze 1. Cenu získali Jana Ševčíková za dokumentární film „Starověrci" (2001) a Miroslav Bambušek za snímek Jan Hus - mše za tři mrtvé muže" (2009).
Jana Ševčíková cenu obdržela za výtvarnou a myšlenkovou svébytnost snímku „Starověrci" a Miroslav Bambušek pro tvůrčí odvahu, s níž je pojato téma krajního společenského protestu.
Do širší nominace na Cenu Andreje „Nikolaje" Stankoviče se dostaly mimo jiné snímky „Nejenom na nohou, ale i na zadních (Milan Balabán)" Violy Ježkové a „Zabíjení po česku" od Davida Vondráčka.
V užší nominaci se letos ocitly také dva filmy, které Cenu nakonec nezískaly, ale které i přesto považujeme za velmi pozoruhodné.
Jednak jde o snímek Ivana Vojnára „Cinematerapie", který je vzácným příkladem filmu, který se odvažuje k nadužívanému fenoménu reality show přistoupit jinak, než je zvykem, tedy empaticky a bez podbízení se anebo povyšování.
Druhým mimořádně inspirativním snímkem, nominovaným letos na Cenu Andreje „Nikolaje" Stankoviče, je výborný dokument žačky Karla Vachka Terezy Reichové „Kruh" o střetu přívrženců Dělnické strany s romskou komunitou - snímek se zabývá mimo jiné hledáním rasistických tendencí v naší společnosti.
.
V úterý 14.6. 2011 Samozvanci slavnostně v Ponrepu vyhlásili laureáty Ceny Andreje (Nikolaje) Stankoviče, od jehož úmrtí uplynulo tehdy 12. července deset let. Skupina Samozvanců doplnil kritik Petr Fischer, ČT a porota udělila Hlavní cenu Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče režisérce, scénáristce a výtvarnici Ester Krumbachové in memoriam za mimořádný přínos české kinematografii.
Cenu Andreje Stankoviče za rok 2010 získali také rovným dílem dva mladí dokumentaristé, Tereza Reichová a Martin Kohout. Skupina Samozvanců, která cenu začala po smrti Stankoviče udělovat místo něj, letos ocenila in memoriam také Ester Krumbachovou za mimořádný přínos české kinematografii. Porota vzešlá z uměleckého undergroundu kolem Andreje Stankoviče vyhledává filmy, jež možná nejsou dokonalé, ale určitě pozoruhodné a oficiální filmovou kritikou často opomenuté.
Tereza Reichová zaujala snímkem Manuál na výrobu teroristy, jenž pojednává o problémech v Baskicku. Poukazuje na to, co se stane, pokud společenské problémy řeší stát potlačováním a nátlakem. "Tématem je represe, antiteroristický zákon a jeho zneužití a možnosti zneužití. Myslím, že v současné globální situaci se to dá nasadit na spoustu států a spoustu zřízení," upřesňuje Reichová.
Svou aktuálností pak porotu přesvědčil film Martina Kohouta JUDr. Michal Danišovič. Snímek vzbuzuje i zamyšlení se nad tím, jak jsme se chovali za dob Husáka a jak je to s námi dnes. V dokumentu mluví bývalý velitel zásahu na Národní třídě. "Měli bychom si být vědomi toho, na čem se podílíme a v jakém systému žijeme," podotýká Kohout.
Podle slov jednoho z členů poroty, Vladimíra Hendricha ze skupiny Samozvanců, je ve vítězných filmech obrovská dávka odvahy zobrazovat nepopulární společenská témata. Do nejužší nominace se dostalo Osmdesát dopisů Václava Kadrnky a dokument Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka.
V průběhu literárně-poetického pásma zazněly verše věnované Andreji Stankovičovi z úst českých básníků Ivana Martina Jirouse, J. H. Krchovského, Milana Balabána, Jiřího Daníčka, Pavla Zajíčka, Michala Matzenauera a Josefa Mlejnka a dalších.
.
Hlavní Cenu Andreje Stankoviče za rok 2011 obdržel před prázdninami 2012 v Ponrepu režisér a pedagog Karel Vachek se svým týmem za jejich poslední film Tmář a jeho rod.
Dvě Zvláštní uznání obdržely snímky Gorila režisérů Pavla Sličného a Helmuta Kuhla a Mrtvá trať Šimona Špidly. Ceny Andreje ‚Nikolaje‘ Stankoviče In memoriam se dostalo kameramanovi, režisérovi a disidentovi Michalu Hýbkovi (1957 – 2003) za celoživotní svébytné a nezastupitelné aktivity nejen v české a nejen undergroundové kultuře..
Mimořádnou cenu A. N. S. pak získal Miloš Fryš a jeho spolupracovníci v nakladatelství Camera obscura za vydání Rozhovorů s Josifem Brodským, knihy, jež byla shledána v našem literárním kontextu výjimečná, a současně za další vzácně nekomerční vydavatelské počiny, zahrnující mimo jiné neobyčejně inspirativní publikace o Andreji Tarkovském a Jimu Jarmuschovi.
.
Laureát Hlavní ceny Andreje ‚Nikolaje‘ Stankoviče Animus Karel Vachek na Večeru samozvanců ocenění přijal s tím, že on sám po vzoru Andreje Stankoviče udělil současně ještě tři své vlastní Ceny samozvance, tzv. Animy, a to studentkám katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU za jejich nejnovější filmy: Apoleně Rychlíkové za snímek Hájek na zámku, Petr v podzámčí, Petře Nesvačilové za film Řekni, kde ti Němci jsou a Daniele Matějkové za dokument Zelení.
.
V roce 2012 se poprvé jednání poroty Skupiny Samozvanců neúčastnil ze zdravotních důvodů Zbyněk Hejda a části jednání na vlastní žádost na protest proti ocenění Karla Vachka i Josef Mlejnek.
.
Cenu Andreje Stankoviče získala slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi za film Křehká identita a celou svou tvorbu, přesahující významem slovenská specifika a rozkrývající podstatu společensko-politických i kulturních zvráceností dneška.
.
Zvláštní uznání převzali zástupci distribuční společnosti Artcam zpřístupňující díla současné kinematografie, která by se jinak na plátna tuzemských kin nedostala.
.
Další zvláštní uznání patří Mezinárodnímu filmovému festivalu Kamera Oko v Ostravě za kvalitní dramaturgii.
.
Mimořádnou cenu Andreje Nikolaje Stankoviče za rok 2013 získal producent Jaromír Kallista za celoživotní přínos filmu. Za to, jak nezištně, trpělivě a vytrvale pomáhal na svět dílům, která by jinak vznikala jen těžko, a stal se v tuzemských podmínkách i jedním z nejdůležitějších a vpravdě průkopnických hledačů cest k nezávislé produkci. A za to, že ani v době pragmatických ohledů a ryze finančních motivací nerezignoval na umělecké kvality. O tom svědčí také jeho dlouholetá a pečlivá pedagogická práce na Filmové a televizní fakultě AMU.
Dále pak mimořádné zvláštní uznání obdržel také Tomáš Vorel za ryzost celého jeho dosavadního filmového díla, která je v naší hrané kinematografii hlavního proudu pramálo k vidění. Za sympaticky solitérské a smysluplné pokusy prorážet mainstreamovým filmovým světem a jít neotřele groteskně až k jádru velmi důležitých společenských a mravních problémů, kolem kterých většina úspěšných soudobých filmařů jen utilitárně či opatrně krouží
.
Zvláštní uznání bylo uděleno rovněž autorovi knihy „Ponorná řeka kinematografie“ Martinovi Čihákovi (za znovuobjevování světa čistého filmu, který pod proudem komerčních polotovarů a invariantů udržuje původní poselství kinematografického objevu. Čihák připomíná, že filmová hra světla a tmy může i dnes inspirativně chutnat a že i intelektuální radosti mají své smyslové kvality. Jednou z nich je také originální způsob vyjadřování, který oživuje mnohdy velmi unylou produkci „psaní o filmu“. Martin Čihák nepíše o filmu, píše film a filmem)
a tvůrcům dokumentárního cyklu Český žurnál (za autorsky svébytné ztvárňování citlivých společenských témat, narušování mainstreamového vnímání světa a šíření kritického ducha. Za to, jak se snaží obohacovat tradiční televizní formáty reportáže dokumentárním vhledem, který do běžného zpravodajsko-komentátorského vysílání vnáší nové perspektivy, jaké tradiční televizní postupy nemohou nabídnout. Také díky Českému žurnálu si čeští diváci konečně zvykají, že dokument neznamená nestrannost, nýbrž že se neobejde bez výrazného subjektivního osobního postoje, který patří ke každému uměleckému gestu a za nějž ručí tvůrce nejen svým dílem)
a taktéž Martinovi Řezníčkovi (za jeho velmi zajímavý, důležitý a k realizaci připravený dokumentární projekt „Rudý kovboj“, který již loni připomněl nebezpečný ráz velmocenských špionážních praktik, avšak dodnes - navzdory aktuálnosti zpracovávaného historického tématu - nezískal žádnou oficiální podporu).
.
Speciální Cena Andreje Nikolaje Stankoviče za rok 2014 připadla kameramanovi, režisérovi a fotografovi Karlu Slachovi za mimořádné zásluhy o podobu moderní české autorské, především dokumentární tvorby.
Karel Slach je nejpříkladnějším důkazem toho, že nejdůležitější osobnosti často stojí v pozadí. Přitom nejen filmy Karla Vachka, ale mnoha dalších podstatných tvůrců by bez jeho zásluh nikdy nevznikly v podobě, v jaké se nyní řadí do kánonu české kinematografie.
a dále pak Samozvanci předali Mimořádnou cenu za rok 2014 filmu Rodinné záležitosti aneb Něco z videodeníků Jakuba Wágneraza neotřelý přístup ve zobrazování podstatných témat naší minulosti a za odvahu použít experimentální postupy práce s filmovými archivy nejen pro estetické, ale i pro hluboce lidské účely.
.
Hlavní cenu ANDREJE ‚NIKOLAJE‘ STANKOVIČE „Animus“ 2014 získal
povídkový film Gottland tvůrců Lukáše Kokeše, Petra Hátleho, Viery Čákanyové, Rozálie Kohoutové a Kláry Tasovské
za invenční adaptační práci a stylistickou vytříbenost, díky nimž vznikl jeden z nejpozoruhodnějších filmových pohledů na české dějiny a zároveň cenná reflexe toho, jak sami sebe vidíme..
Za rok 2015 cena byla udělena
ex aequo
snímku Heleny Všetečkové a Heleny Papírníkové-Horáčkové Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí
za to, jak mnohotvárně zachycuje síť vzájemně se proplétajících a zároveň konfliktních myšlenkových fragmentů, jimiž se vyznačuje současná česká společnost, a nesjednoceným, anarchickým stylem vyjadřuje povahu dnešní reality
.
a filmovému eseji Martina Kohouta Česká cesta aneb Proč došlo ke kuponové privatizaci?
za to, jak analyticky oživuje dobu, jež byla historickou křižovatkou, na které se rozhodovalo o charakteru společenského i morálního života u nás na dlouhá desetiletí dopředu; dílo je rovněž anamnézou dnes často potlačovaných stránek a nevyužitých možností tehdejší doby
.
Oba snímky vznikaly téměř pět let a na základě množství materiálů přibližují naši minulost a současnost jeden s anarchickou mnohotvárností a druhý s analytickým vhledem. Kohoutova Česká cesta rozkrývá vznik, paradoxy a stále aktuální následky kuponové privatizace a opus Heleny Všetečkové Všichni mají pravdu? představuje neobyčejně rozmanitou a neusmířenou reflexi myšlenkového stavu současné české společnosti, jež krouží kolem filosofa Karla Flosse a dalších osobností i „osobností“. V obou filmech zaznívá velké množství hlasů, z nichž mnohé si zasluhují v současné společenské diskuzi větší prostor, nežli doposud měly.
.
Za rok 2016 hlavní cenu získal snímek Výchova k válce.
Natočila ho režisérka Adéla Komrzý.
.
Snímek byl oceněn za odvahu, s níž ukazuje kontroverzní stránky snahy zavést do českých škol i celospolečenského myšlení opět branný program.
.
"Skrze spontánní situace a filmové obrazy nápaditě zobrazuje silně aktuální nebezpečí spojení vojenských mocipánů a politických šíbrů zleva zprava napříč společensko-politickými spektry," uvedla porota.
.
"Od všednodenních, drobných projevů násilí a vulgarity jednotlivců až k rádoby státnické hrubosti mnoha dnešních – v jádru tristně ideologických – výchovných programů," dodala porota.
.
Tři zvláštní uznání připadla snímkům, které vynikají netradiční poetikou i schopností klást nově otázky po smyslu umění i života v dnešní společnosti.
.
Květa Přibylová ve filmu Stopy, střepy, kořeny rozvíjí autentický přístup k filmovému umění a pomocí jemných filmařských prostředků vypovídá o věcech duchovních i společenských.
.
Ondřej Vavrečka v experimentálním snímku De Potentia Dei proniká ke kořenům filmové i výtvarné avantgardy. Přitom se pomocí filmové montáže dotýká nadčasových otázek po smyslu umění i problémů obecnější povahy.
.
Andrea Culková ve snímku H*Art On osobitě a s humorem spojuje připomínku Zdeňka Rykra, pozoruhodné postavy meziválečného umění a reklamy, s tázáním po smyslu současného umění.
.
V užších nominacích byly například Jan Němec za své myšlenky k proměně české kinematografie zdařile formulované i ve svém posledním opusu Vlk z Královských Vinohrad, dokumentární esej Martina Ryšavého Slepý Gulliver, dokument Petry Nesvačilové Zákon Helena a animovaný snímek Ondřeje Švadleny Jezden času.
.
Za rok 2017 cena nebyla udělena. Tři tvůrci získali pouze Zvláštní uznání a Samozvanci se postavili se za Karla Vachka:
MEMENTO VE STANKOVIČOVĚ I VACHKOVĚ DUCHU
Perzekuce za názor je vždy nebezpečná. Obzvlášť když nejde o názor politický, ale o pouhou osobní vzpomínku. Režisér Karel Vachek poskytl rozhovor pro knihu Dějiny AMU ve vyprávěních. Svým typickým – a právě Stankovičovi do určité míry podobným – způsobem, v němž se laskavost a velkorysost pojí s upřímností i potřebou sáhnout po ostřejších a ironických slovech, jsou-li oprávněná, vzpomínal na své kolegy a pedagogy z FAMU. Následný pokus postihnout na akademické půdě Vachka za spontánní vzpomínání, navíc pomocí vytrhávání jeho výroků z kontextu, je velmi ostudný a nebezpečný. Nesmí snad filmař a pedagog vzpomínat na své kolegy kriticky, jelikož zesnuli? Nesmí se vyjadřovat k jejich tvorbě jinak než adoračně? Měl by tedy lhát, a tím jim prokázat „úctu“? Samozvanci pokládají za potřebné vyzdvihnout hodnoty originálního a svobodného umění i uvažování, které profesor Vachek zosobňuje. Vachkova – mezinárodně ceněná – tvorba se nemusí každému líbit, jeho názory některým lidem nemusí konvenovat. Avšak snahy učinit z uznávaného pedagoga „personu non grata“ zavánějí tendencemi, které se česká společnost pokouší ze svého myšlení a cítění už přes čtvrt století vymýtit. Nenechme je sílit.
.
ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ: REFLEXE MINULOSTI
Samozvanci se rozhodli udělit místo Hlavní ceny Zvláštní uznání třem snímkům, které se obracejí do minulosti a vynášejí na světlo zapomenuté osudy, případně aktualizují pozapomenuté filmařské techniky.
Martin Ježek ve filmu HEIDEGGER IN AUSCHWITZ důsledně rozvíjí tradice strukturálního filmu. Lyrika všednodennosti se mísí s děsem holocaustu. Vzniká originální způsob, jak se postavit k nezachytitelnému mementu moderních dějin. Rychlý sled obrazů na hranici vnímání, plných bolesti historie, se střídá s poetickým ohledáváním míst, kde bolest vznikla. Do obrazu vstupuje hudba a zvuk coby démonický, jurodivý i sarkastický komentář k tématu, při jehož vyobrazení docházejí slova. Režisér dává divákům mapu v podobě konceptuální legendy, ta ale nevede k cíli, leč k dalšímu zneklidnění publika.
Martin Řezníček v dokumentárním filmu PŘÍBĚH TŘETÍ LIDSKÉ POCHODNĚ na osudu Evžena Plocka, „třetí lidské pochodně“ z roku 1969, zobrazuje souvislosti, které mění stereotypní vnímání pražského jara 1968, a podněcuje k nové reflexi událostí s ním spojených.
Lukáš Janičík v krátkometrážním snímku ÚSTÍ poeticky využívá specifik filmového jazyka, který vychází ze samotné povahy filmové materie a vlastností kamery. Janičík s pomocí klasických kamerových triků a s citem pro barevnou škálu i strukturu tvarů portrétuje ústecký kraj coby krásné i smutné místo a přesvědčuje diváky, že podobně silná estetická adjektiva mají stále platnost. I dnes lze natáčet jen s použitím kamery a filmového pásu. Bez ohledu na mantinely industrie a směnného trhu.
NOMINOVANÉ TITULY: ŠÍLENSTVÍ, NACISMUS, STŘET KULTUR
Přinejmenším pochvalnou zmínku si zaslouží hned několik dalších titulů, které se letos dostaly do užších nominací. Hraný snímek Marty Novákové 8 hlav šílenství zaujal Samozvance originální kombinací různorodých filmařských technik i osobitým spojením krušného osudu ruské básnířky a novinářky Anny Barkovové s ironií a nadhledem. Svět podle Daliborka od Víta Klusáka a Dalibora Krupičky obsahuje cenné pasáže dotýkající se velmi intenzivně stavu naší dnešní společnosti. Středometrážní film Bo Hai režiséra Dužana Duonga s vypravěčskou lehkostí moderním filmovým jazykem nahlíží soužití Vietnamců a Čechů i mezigenerační vztahy uvnitř vietnamské komunity.
.
Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče „Samozvanci“ vyhlašovala Cenu Andreje Nikolaje Stankoviče posedmnácté:
.
V roce 2019 cenu získal Miloš Fikejz in memoriam za významné rozšiřování prostoru svobody v éře husákovské normalizace.
.
Zvláštní uznání získal Jiří Holba za silné osobní zaujetí při práci na filmu Feral o písničkáři a disidentovi Charliem Soukupovi při jeho australské "misi".
Další zvláštní uznání získali tvůrci dokumentu Můj neznámý vojín - Anna Kryvenko, Michal Kráčmer a Veronika Kuhrová, kteří "autenticky" pohlédli na trauma okupace roku 1968 z "druhé" strany.
.
.
„Samozvanci“ jsou v aktuálním složení John Bok, Petr Fischer, Jiří Forejt, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík.
.
2021: Režisérka Zuzana Piussi cenu získává za autorský dokumentární snímek Ukradený stát. Skupina Samozvanců si cení právě toho, čeho se někteří dnešní slovenští a čeští publicisté v zájmu ochrany těch „správných hodnot“ obávají – režisérka se ve filmu vydává přímo do „srdce temnoty“ a odvážně, otevřeně a důsledně reflektuje rozličné póly společensko-politické a kulturní krize v mocenských strukturách státu. Dává slovo „majitelům pravd“ od těch takzvaně „světlých“ až po ty „nejčernější“, nepodléhá nabádání k cenzuře ani autocenzuře a počítá s inteligentním divákem, který si vlastní názor umí udělat sám.
Samozvanci ocenili také středometrážní dokumentární snímek Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk? Navzdory relativně krátké stopáži citlivě přibližuje problém – nejenom sexuální – „jinakosti“ velmi mladého člověka na české vesnici, přičemž se inteligentně vyhýbá jakémukoli zobecňování. Výsledkem je pokorný, sevřený, sociální kritiku nenásilně evokující filmový portrét osamělosti, ve kterém mohou jednotlivé postavy přicházet s vlastními podněty a v jehož průběhu vzniká bezděčně i specifické intimní napětí mezi autorkou díla a jeho protagonisty.
Za svůj poslední opus Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie dále cenu získává režisér, malíř, básník a pedagog Karel Vachek. Toto vůbec nejosobnější dílo Vachkovo (vytvořil jej se svým stabilním týmem - Karlem Slachem, Renatou Pařezovou, Liborem Sedláčkem, Jozefem Ort Šnepem - v případě těchto dvou tvůrců zastoupených původním archivem spolupráce, nyní však taék za pomoci střihaček - režisérek Heleny Papírníkové a Heleny Všetečkové, také v nové produkci Mikuláše Novotného, Kláry Žaloudkové, Vachkových studentů z FAMU) je příkladem radikálně současného umění, pro které je charakteristická překrývající se mnohost perspektiv a konkrétně kritická reflexe problémů dnešní doby ve světle nadčasových, ale o to aktuálnějších a důležitějších vizí duchovní a tvůrčí emancipace, spojených mimo jiné s tragickou připomínkou transcendentních momentů a dozvuků „pražského jara 1968“. Karel Vachek získává letošní cenu také za svůj dlouhodobý a zcela mimořádný pedagogický přínos několika generacím studentů FAMU, což se ostatně svébytně odráží právě v jeho nejnovějším filmu.
Čtvrtým oceněným je filmový kameraman a režisér Jiří Zykmund. Cenu obdržel za autorský dokumentární snímek Ztracený břeh. Ten nevtíravou formou, beze stopy ideologického aktivismu anebo mentorství, soustředí svou empatickou pozornost na tragikomické osudy protagonistů komunity, která se rozpadá kvůli autokratickým a nerozvážným zásahům státu do krajiny a životních podmínek jednotlivce. Nekašírovaná filmová sonda do opravdových lidských osudů vypovídá o stavu společnosti hned v několika rovinách a vrstvách. Režijně i dramaturgicky poctivě a zodpovědně koncipované dílo s nápaditou kamerou a přesným střihem mimo jiné sebekriticky reflektuje, jak vnějším atakům a lákadlům naší průmyslové „nové doby" začínají po čase podléhat také někteří členové původně vzdorující svérázné komunity..
Večer byl věnován památce na překladatele a blízkého přítele Andreje Stankoviče Gabriela Gössela.
Letošními porotci byli Viola Ježková, Hana Nováková, Iva Přivřelová, Tereza Reichová, Sráč Sam, Lena Zikmundová, John Bok, Jiří Fiedor, Jiří Forejt, Tomáš Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík.
Stankovičova cena 2021: Uděleno pět Mimořádných zvláštních uznání
Již 19. ročník Ceny Andreje „Nikolaje" Stankoviče se konal v pondělí 28. června v pražském kině Ponrepo. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče alias porota „Samozvankyň a Samozvanců" udělila celkem pět Mimořádných zvláštních uznání.
Ocenění nese jméno svébytného (nejenom filmového) kritika a básníka, od jehož odchodu uplyne 12. 7. 2021 právě 20 let. Stankovičova cena navazuje na tradici Cen Samozvanců, které on sám poslední tři roky svého života uděloval „mimořádnému, leč naší z velké části konformní filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie".
Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče se posléze shodla na pětici Mimořádných zvláštních uznání následujícím tvůrcům za tato jejich díla:
Viere Čákanyové za autorskou dokumentární esej BÍLÁ NA BÍLÉ - výjimečné osobní dílo s nekompromisním stylem a nápaditou filmovou řečí, které oplývá krásou formy a především pak metaforicky smysluplnými obsahy. Autorka kombinuje intimní rovinu se znepokojivě aktuálními úvahami nad globálním směřováním světa. Porota oceňuje především to, že se nejedná pouze o film o režisérce a o jejích osobních prožitcích, nýbrž o velmi aktuální a živou meditaci o světě, o prožívání přítomnosti a současně o odstupu od sebe sama i od konvenčního antropocentrismu, o dobrovolně podstoupené omezení až na dřeň coby předpoklad klidného a tvořivého vnímání.
Andree Sedláčkové za autorský dokumentární snímek MŮJ OTEC ANTONÍN KRATOCHVÍL, na kterém porota oceňuje civilně působivý dramaturgický i vizuální přístup režisérky, která s protagonisty svého filmu nemanipuluje, ale naopak jim dává prostor, v němž sami odhalují, jací opravdu jsou. Přesto či právě proto, že osobnost Antonína Kratochvíla celému filmu dominuje, se tvůrcům daří zachycovat s nevtíravou nápaditostí i jeho slabé stránky (mimo jiné adekvátní konfrontací starších a současných záběrů). Jedná se též o velmi cenný příspěvek k diskusím o ztotožňování či oddělování díla a osobnosti jeho tvůrce.
Ondřeji Vavrečkovi za jeho autorskou experimentálně filosofickou esej OSOBNÍ ŽIVOT DÍRY, neboť tento provokativně znepokojující opus znamenitě vystihuje současnost ve vší její různorodě se projevující nahodilosti, fragmentárnosti, stupňující se chaotičnosti a zmatenosti. Tvůrci velmi svébytně reflektují nesnadnost hledání orientačních bodů v tak či onak vyprázdněné době. Porota oceňuje též velmi osobitou výtvarnou stránku filmu, který osciluje mezi hravostí a vážností a poetickou formou zachycuje i celou řadu důležitých a aktuálních úvah a postřehů.
Petru Zárubovi za autorský dokumentární snímek JAN JEDLIČKA: STOPY KRAJINY, na kterém je třeba vyzdvihnout zejména neobyčejně subtilní vnímání solitérského přístupu k aktu tvorby, jakoby „nahmatávání" krajiny a proces její proměny v jedinečný artefakt. Prostřednictvím vytříbeně komponovaných záběrů bez sebemenších náznaků vnější efektnosti se tvůrcům daří přiblížit Jedličkovu trpělivou, ale nekompromisní cestu výtvarníka a člověka za svou inspirativní a inspirující vizí. Film tak působí silně, až meditativně, především jednotou obsahu a formy.
Janu Gogolovi za autorský dokumentární snímek VĚČNÝ JOŽO, protože se jedná o jeden z nemnoha tvořivých filmů, který (navzdory základnímu zdání) není pouze dualis-tický, nýbrž nutí k zamýšlení ve více rovinách. Jan Gogola dovede uvádět promluvy svého protagonisty do inspirativního kontextu, v němž získávají zajímavé konotace. Autor se ve svém filmu totiž dotýká i nadčasově palčivého tématu konformismu. Výsledkem jsou sice dost inscenované, leč rovněž podivně zvláštně živé, křehké, smutně hořko sladce kyselé výpovědi, jež jsou zábavně vtipné stejně tak jako lidsky a společensky závažné.
Každý z laureátů převzal Osvědčení o udělení Mimořádného zvláštního uznání neboli diplom od grafika Jaromíra Štourala plus láhev kvalitní slivovice „Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
V průběhu slavnostního večera v kině Ponrepo byly promítnuty unikátní záznamy z promluv Andreje Stankoviče, které se prolínaly s živými vzpomínkami na něj a na další osobnosti z okruhu společných přátel, plus ukázky z oceněných filmů. Po projekci účastníkům večera zahráli a zazpívali Pepa Čečil a Josef „Bobeš" Rössler.
V širší nominaci se letos ocitla více než desítka filmových titulů – mimo jiné dokument Adama Oľhy a Jana Daňhela Alchymická pec, animovaný experimentální snímek Nory Štrbové Mezery, dokument Erika Knoppa Na krev, dokument Grety Stocklassy Kiruna – překrásný nový svět či audiovizuální esej Elišky Cílkové Pripyat Piano.
Samozvankyně a Samozvanci letos rozhodovali ve složení:
Zuzana Piussi, Tereza Reichová, Iva Přivřelová, Lena Zikmundová, Sráč Sam, John Bok, David Čeněk, Jiří Fiedor, Tomáš „Korot" Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček a Petr Šafařík.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.